Buquoyský palác je jedním z nejvýraznějších příkladů pražského baroka. Byl svědkem pohnuté evropské historie od bitvy na Bílé Hoře až po celou disidentskou epopej. Od vzniku první republiky se právě zde rozvíjely francouzsko-české vztahy.
Roku 1667 zahájil arcibiskup pražský Jan Bedřich hrabě Valdštejn stavbu prvního paláce, který jeho neteř hraběnka Marie Josefína Thunovská roku 1719 propojením několika pozemků ještě rozšířila. Roku 1732 koupila palác princezna Marie Anna Fürstenbergová, rozená Valdštejnová.
Ta budovu roku 1735 prodala hrabence Hrzánské z Harasova, která vlastnila vedlejsí palác. Po prestavbe trvající tri roky získal palác zhruba dnesní podobu.
Soucasny název paláce pochází z roku 1748, kdy se stal dedictvím rodiny Buquoyu. Zvnejsku si budova zachovala barokní vzhled, sály uvnitr byly kolem roku 1860 prestaveny v neobarokním stylu.
Po smrti posledního prímého potomka hrabete Karla Bonaventury Buquoyského presel palác do vlastnictví jeho synovce Carla Georga.
Roku 1918 se Praha po staletích, kdy zustávala v pozadí, znovu stala hlavním mestem. Francie jako jeden z hlavních strujcu ceskoslovenské nezávislosti potrebovala v Praze rychle zrídit své zastoupení a T. G. Masaryk s E. Benesem se v Parízi v tomto smyslu osobne angazovali. Francouzská vláda tak byla prvním státem, ktery vyslal k ceskoslovenské vláde svého zástupce. Roku 1919 si palác pronajal francouzsky stát a udelal z neho legaci a poté velvyslanectví. Carl Georg se rozhodl presídlit od ,Malého Buquoye", ktery je dnes majetkem ceského státu.
Francouzská vláda roku 1930 palác i s nábytkem a obrazy odkoupila. Bývalé stáje v přízemí byly přebudovány na kanceláře. Místnosti velvyslance se nacházely v prvním patře, až roku 1982 byly přestěhovány do druhého a třetího poschodí křídla, které shlíží na náměstí.
Veškeré vnitřní vybavení paláce pochází z dědictví rodiny Buquoyů, bylo doplněno z francouzských mobiliárních fondů (Mobilier National Français) a díla dokládající společné dějiny Francie a České republiky.
Vede na piano nobile (tzv. vznešené patro), odkud se vchází do jednotlivých sálů.
Tapisérie z manufaktury bratří Gobelinů ze 17. století, ze série Nicolase Poussina a Charlese le Bruna představuje Mojžíše v poušti, jak vyvádí vodu ze skály. Pochází z národního mobiliáře, součástí výzdoby je už od roku 1930.
Naproti, v horní části schodiště, se vyjímá jezdecký portrét Karla Bonaventury de Longueval, hraběte Buquoyského (1571-1621), slavného předka této rodiny, hrdiny z bitvy na Bílé hoře roku 1620 (počátek třicetileté války r. 1618, po defenestraci na Pražském hradě). Dřevěná lavice pod obrazem je zdobená erby rodiny Buquoyů valonského a artéského původu.
Vpravo stojí bysta filozofa René Descarta (1596-1650), jenž se údajně zúčastnil bitvy na Bílé hoře, vlevo bysta maršála de Saxe (1696-1750), který se zúčastnil tažení do Čech roku 1741 (odlitky jsou z dílen muzea Louvre, pocházejí z roku 1931).
V tomto salonu je vystavena kopie portrétu kardinála Richelieu (1585-1642) od Philippa de Champaigne. Originál se nachází v muzeu Louvre. Když král Ludvík XIII. a jeho ministr Richelieu vyhlásili roku 1635 válku Španělsku, spojili se s Holanďany a Švédy. Tak začalo první, tzv. „francouzské“ období třicetileté války (válka skončila r. 1648 westfálským mírem).
Italský mobiliář z 18. století v tomto salonu patřil kardinálu de Bernisovi (1715-1794), jenž se stal v devětadvaceti letech, roku 1744 akademikem, působil jako francouzský velvyslanec v Benátkách a poté v Římě, v roce 1757 byl ministrem zahraničních věcí. Vykládaný stolek je rakouský, zrcadlo benátské, empírový „balonový“ lustr francouzský.
V tomto salonu můžeme obdivovat dvě německé malby v italském stylu.
Zdobí jej koberec z dílen v Lod?ve ve stylu Ludvíka XIV. Typická rakousko-uherská fajánsová kamna, jako všechna ostatní v paláci, pocházejí z 18. století. Stolek s mramorovou deskou je kopií stylu Ludvíka XVI.
Z obou stran stojí dva velmi krásné rakouské vykládané stoly.
Místnosti vévodí portrét markýze de Vauvenargues (1715-1747), jenž se zúčastnil ústupu francouzských vojsk z Prahy roku 1742.
Místnost dříve sloužila jako budoár. V roce 1993 byla přestavěna na malou jídelnu. Podávala se zde jídla pro malou společnost o dvou až osmi stolovnících. Obě „Zátiší s ovocem“ jsou připisována Werneru von Tamm. Pohovka a křesla jsou rakouská.
Místnost jistě sloužila jako hudební salon, jak dokládá štuková výzdoba stropu. Možná v něm hrál i Mozart, když palác navštívil.
Na stolku jsou vystaveny porcelánové sošky ze S?vres podle slavné „Jeu de ľécharpe“ Agathona Léonarda.
Dva zdejší portréty mají připomínat strastiplné působení francouzských vojsk v Čechách za války o dědictví rakouské.
Portrét Francoise de Cheverta, generállajtnanta královských vojsk namaloval Charles-Philippe Larivi?re.
Obraz Maurice Quentina de la Tour představuje Charles-Augusta Fouqueta (vnuka nešťastníka Fouqueta, vrchního intendanta financí Ludvíka XIV.), vévody z Belle-Isle a maršála Francie. Plátna pocházejí z fondů Versailleského zámku.
Bouquet byl pověřen velením vojsk při tažení do Čech a 26. listopadu 1741 se po lstivém útoku zmocnil Prahy. Ve městě zůstal až do prosince 1742, kdy je v noci, přes panující krutý mráz s 10 000 muži opustil. Dalších 30 000 mužů je vzápětí následovalo. V Praze byl ponechán stočlenný sbor granátníků s Chevertem. Hrdinný Chevert, v obležení vojsk a sužovaný hladem, nechtěl kapitulovat, dokud nezíská co nedůstojnější podmínky, nakonec odcházel z města jako vítěz.
V saloně je také portrét Michaila Kutuzova (1745-1813), od neznámého malíře. Maršál Kutuzov vedl roku 1812 útok proti Napoleonově armádě v Sankt Petěrburku.
Další portrét zobrazuje Junota, vévodu z Abrantés (1771-1813), šlechtice Císařství, jenž se zúčastnil bitvy u Slavkova (1805).
Salon byl takto pojmenován na paměť Karla X., který díky pohostinnosti Františka I. našel v letech 1810-1816 na pražském hradě útočiště. Obraz krále při přehlídce svých vojsk 21. května 1828 na Martových polích je dílem Josepha Chaborda.
Dvě tapisérie z Abbeville, údajně z korunovace Karla X., pocházejí z katedrály v Remeši.
Portrét Chateaubrianda je od Giraudona. Chateaubriand byl do češtiny překládán už od roku 1805 a v r. 1833, ve svých 64 letech, pobýval v Praze. Jako jeden z největších francouzských spisovatelů přijel navštívit do vyhnanství bývalého krále Francie Karla X. V díle Paměti ze záhrobí (Memoires ďOutre tambe) vypráví autor o tomto svém pobytu v krásných pasážích o „černém borovém lese, jenž tvoří vstupní bránu do Čech“ nebo o městě Praze „s třiceti půvabnými věžemi a zvonicemi“.
Mobiliář ve stylu z doby Direktoria (1795-1799).
Nádherný koberec zvaný „Návrat z Mexika“ je z iránského Serapi, pochází z konce 19. století.
Sál zdobí velké plátno s názvem „Císař Josef I. na honu“ od Ferdinanda von Hamilton. Originál je vystaven ve vídeňském Schönbrunnu.
Lustry rakouského stylu, z malovaného kovu a uvnitř zdobené porcelánovými ptáky, byly vyrobené v Praze v 80. letech 20. století.
Roku 1988 podmínil prezident Mitterrand svou návštěvu Československa uspořádáním schůzky s disidenty. Po dlouhém vyjednávání byl jeho požadavek přijat. A 9. prosince 1988 se konala v této jídelně snídaně. François Mitterrand zde přijal Václava Havla, budoucího prezidenta republiky, a sedm jeho spolubojovníků. Pan Havel se dostavil s kufříkem, a když se ho zeptali, co v něm nese, odpověděl, že toaletní potřeby. Počítal předem s tím, že bude hned po návštěvě zatčen.
Dvě malé komody v tzv. přechodném stylu (mezi stylem Ludvíka XV. A Ludvíka XVI.) signované Charlesem Bernelem, známým spolupracovníkem Laliqueho.
Lustr je barokní, křesla a židle pocházejí z počátku 19. století.
Oba obrazy z roku 1673 jsou dílem Jana van der Straetena a nesou název „Odchod na lov“.
Francouzská komoda je ve stylu Ludvíka XV.
Dvě bysty ze severského porcelánu od Jean-Antoina Houdona představují děti Alexandra et Louisy Brongniartových.
Malá bysta zpodobuje Madame du Barry.
Portrét Francoise Leopolda de Longueval, hraběte Buquoyského, rytíře Řádu zlatého rouna (1703-1768), jenž Buquoyský palác získal, je dílem neznámého umělce z 19. století. Ozdobný rám je ve stylu Ludvíka XIV.
Žlutý salon bývá nazýván též „Dámský“, podle pěti ženských portrétů na stěnách.
První obraz představuje Ernestinu, hraběnku Kolowratskou, rozenou Buquoyskou. Druhý je portrétem francouzské dámy z 18. století. Portrét dámy s knihou je dílem Giuseppe Grassiho, další zpodobuje Marii Margarethu, princeznu z Longueval, poslední portrét je pastel.
Lavice ve stylu Direktoria.
Na stěně dvě tapiserie z Beauvais z 18. století, s erby knížete z Toulouse: „Tanec“ a „Banket“.
Notový pult je originálním dílem z doby Císařství, klavírní křídlo Pleyel pochází z roku 1926. Lustry a svítidla ve stylu Ludvíka XI.
Portrét vlevo představuje Charlesa Gaëtana de Longueval (1676-1750), hraběte Buquoyského, portrét vpravo zpodobuje jeho manželku Filipínu Alžbětu Palffyovou, hraběnku Buquoyskou.
Obraz „Portrét muže“ podepsaný Gabrielem Revelem pocházející z roku 1682, je poprvé představen veřejnosti u příležitosti Dnů evropského dědictví v roce 2007. V roce 1930 je věnovala Evropská průmyslová a finanční společnost.