Stavebník paláce byl hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic, v letech 1660-1663 působil jako habsburský vyslanec v Benátkách, úspěšně splnil diplomatickou misi a doufal v kariéru u vídeňského dvora. Jeho naděje se nevyplnily, a tak se vrátil do rodných Čech. Jako určitou satisfakci pro své nenaplněné ambice dal vybudovat největší palác v Praze. První přímý krok učinil Humprecht Černín r. 1666, kdy zakoupil za 21.750 zl. velký lobkovický dům se zahradou a s dalšími dvěma domy, na jejich místě se podle archeologických nálezů učiněných v letech 1934-35 nacházelo středověké pohřebiště, největší na území Velké Prahy. Přípravy ke stavbě začaly r. 1666. Projekt vytvořil severoitalský arch. Francesco Caratti. Náročná stavba trvala až do pol. 18. st. a vystřídala se na ní řada architektů. Po dokončení nákladné stavby byli Černínové finančně vyčerpáni a museli ho po částech pronajímat. Roku 1851 Černínové palác prodali armádě, která jej v letech 1853-56 přestavěla na kasárna.
Po vzniku Československa bylo rozhodnuto o tom, že armádou zdevastovaný palác bude po rekonstrukci sloužit Ministerstvu zahraničních věcí ČR, které zatím sídlilo v Toskánském paláci. Rekonstrukce paláce proběhla v letech 1929-34 podle plánů arch. Pavla Janáka. V letech 1933-39 byl palác rozšířen o funkcionalistickou přístavbu, které také projektoval Pavel Janák.
Během zdejšího působení armády bylo původní schodiště zbořeno, současné schodiště projektoval Pavel Janák.
Rozprostírá se na ploše 472 m2 do výše 3 pater (je druhým největším sálem v Praze po slavnostním Valdštejnském sále). Za působení armády byl sál zcela zničen a rozdělen na čtyři patra s řadou místností, rekonstruován Pavlem Janákem.
V sále došlo ke zrušení Varšavské smlouvy (podpis příslušných dokumentů). Balkonek vyprojektoval v r. 1990 arch. Gjurič pro vstup k přívodu ozvučovací techniky.
Mobiliář nacházející se v interiérech reprezentačních prostor pochází částečně z původních akvizic ze 30. let 20. st. a částečně byl doplněn v průběhu let 1945-2005. Nejcennější je sbírka pozdně renesančních a barokních tapisérií bruselské, vlámské a francouzské provenience z konce 16.-18. st.
Obrazový fond je víceméně dekorativní malba evropských autorů 17.-19. st. Ani v jednom případě se nejedná o díla z původní Černínské obrazárny.
Sérii tapisérií zachycující Měsíce zakoupilo MZV v r. 1928 od Jiřího Kristiana knížete z Lobkovic (Lobkovicové je získaly ještě předtím než palác získala armáda). Lobkovicové dali cyklus šesti tapisérií do aukce, kde je pro potřeby paláce koupil Jaromír Stretti Zamponi (dnes jsou rozmístěny v různých místnostech paláce).
Zařízen je v elegantním empírovém stylu (přelom 18.-19. st.).
Vybaven krásným slohovým nábytkem, jehož výběrem byl pověřen malíř a velký znalec umění Jaromír Stretti Zamponi.
Původně zde byla umístěna Černínská obrazárna, která se nedochovala. Prostor je dnes je poloviční (předělen zdí).
Vznikla uzavřením lodžie otevřené k jihu ve 30. letech 20. st. za přestavby vedené arch. Pavlem Janákem. V letním období se dá prosklená zástěna složit do místnosti u vchodu do přípravny jídel.
Zřízen arch. Pavlem Janákem při přestavbě paláce pro potřeby MZV jako služební byt pro ministra. Dokončen do r. 1934 na konci ministerského působení Edvarda Beneše (úřadoval ještě v Toskánském paláci). První ministr, který byt využíval, byl ministr Kamil Krofta. Po válce pak byt využíval ministr Jan Masaryk. V 90. letech 20. st. byl obnoven pro reprezentační účely. Původní zařízení se většinou nedochovalo, ale byl rekonstruován do stylově odpovídající podoby.
Nábytek pochází z návrhů autora rekonstrukce paláce prof. Pavla Janáka z 30. let 20. st., knihy jsou částí původní knihovny.
Malovaný renesanční strop, dále je zde jediný dochovaný kus mobiliáře z původního Masarykova bytu (dosud funkční tzv. Americké rádio – výrobek chicagské firmy Scott z r. 1932).
Je vybavena původním a dodnes funkčním vybavením r. 1934, které je na svou dobu moderní (masážní sprcha).
Zde Jan Masaryk 10. 3. 1948 za dodnes nevyjasněných okolností tragicky zahynul pádem z okna na vnitřní nádvoří paláce.