Můj dědeček, Václav Kutílek, žil s ženou a pěti dětmi na Dolech a v určitém období byl starostou v Potěhách. Moje babička, rozená Licková, ochrnula po mozkové mrtvici ve věku 42 let. Dědeček se znovu neoženil, a tak si jeho nejstarší dcera Táňa vzala svou nejmladší sestru (mojí maminku) k sobě na panství, kde byla zaměstnaná jako účetní.
Maminka v té době chodila v Čáslavi na měšťanku. A tak jezdila ze Žleb lokálkou a když se náhodou opozdila, strojvůdce ji na kopci viděl a počkal až doběhne.
Maminka bydlela s tetičkou v bytě, který byl v průjezdu hospodářské budovy se zamřížovaným oknem. V průjezdu se setkávala denně se správcem, který chodil buď pěšky nebo jel na koni, byl to velmi urostlý a pěkný muž, který vždycky maminku uctivě pozdravil, i když byla jen dítětem.
Na panství ve Žlebech byl zaměstnán pan rada Šlechta se svou ženou a dcerou. Dcera se provdala za důstojníka, který byl velmi často služebně mimo. Měli dvě děti: Felicitu, které říkali Ita a Roberta, kterému říkali Bertík. Ita si neměla s kým hrát, v podzámčí žádné holčičky nebyly nebo nebyly vhodné pro ni. Tak si hrála s maminkou, která byla o dost starší než ona. Ita si ji velmi oblíbila, takže maminka byla v této rodině často zvaným hostem, a tak dobře poznala zvyklosti této rodiny. Itin bratr Bertík byl zlobivé dítě, hlavně služebnictvo si stěžovalo. Po jednom jeho divokém výletu na kole v dešti dostal zápal plic a zemřel jako velmi mladý chlapec.
U radů byl přísný pořádek, děti dostaly přiměřenou porci jídla, kterou musely sníst. Když jim obzvlášť chutnalo, další porci už ale nedostaly. Jídlo bylo vybrané, z toho, co panství poskytovalo, ale žádné prohýbající se stoly. Ita se tomuto režimu dovedla přizpůsobit, Bertík ne, ten chodil tajně do kuchyně a slídil po dobrotách a byl pak služebnictvem i prarodiči peskován.
Tetička Táňa žila na panství poklidný život, navštěvovala např. dívčí taneční spolek a po večerech s přítelkyněmi vyšívala a háčkovala nádherné dečky, ubrusy a ozdobné součásti oděvů i ložního prádla.
S tetičkou Táňou jsem byla v roce 1947 u příbuzných na Dolech, v Bratčicích i Potěhách a na nádraží na Horkách jsme se setkali s panem Eduardem Rudolfem, slavickým nadlesním a jeho synem. Pamatuji se, že byli vzorně oblečení, i když pro pražské dítě poněkud staromódně. Tetička byla velmi potěšena, že se s nimi setkává, stejně tak oni.
Po roce 1948 moje maminka Itu v Praze potkala a obě měly ze setkání upřímnou radost.
V Praze dne 27. 8. 2014